Někdy uběhne hodně času, než si splníte svůj sen. Mým snem bylo vydat knížku. To se podařilo, když mi bylo skoro padesát. Ale všechno by se mělo vyprávět hezky popořádku.
První básničky jsem napsala v 10 letech. Pečlivě jsem je přepisovala do sešitu. A věřila, že budu spisovatel. Jenže v 18 jsem si podobné myšlenky zakázala a sešity s básničkami, v té době už jsem plnila třetí, jsem zavřela do skříně. A nějak na svůj sen zapomněla.
Pořád bylo co dělat: učit děti ve škole, starat se o rodinu, o domácnost, pracovat na zahradě. Všechno jsem zvyklá dělat na 100 %. Ty činnosti mě bavily, energie do nich investovaná se stále dobíjela. Ale postupně jsem měla pocit, že se sama sobě vzdaluju. Divná nespokojenost se zachytila v mém nitru a hlodala a hlodala.
Když děti odešly studovat střední školu, rozhostil se ve mně pocit prázdna. Cítila jsem se divně a nechápala, co se děje. Ve škole jsem fungovala, ale doma jsem téměř přestala komunikovat. Jen jsem seděla, koukala do zdi. Nebyla jsem schopna uklízet, připadala jsem si jako paralyzovaná. Bylo mi čím dál hůř. Nakonec jsem zašla k obvodnímu lékaři a on mi předepsal antidepresiva. Teprve po více než měsíci jsem pocítila mírnou úlevu. Prášky jsem užívala dál, vadilo mi to, ale nevěřila jsem, že bych to bez nich zvládla.
Uběhlo několik let a já se rozhodla odejít po 13 letech z olešnické školy. Ta změna byla nutná. Na konci srpna jsem nastoupila do školy v Dobrušce. Cítila jsem se líp a po několika letech mohla vysadit antidepresiva. Jenže začátkem prosince byla zavražděna moje tchyně a já se propadla znovu do deprese. Opět jsem začala užívat antidepresiva a pravidelně navštěvovala psychiatrickou ambulanci. Paní doktorka mi vysvětlila, že své problémy si způsobuji tím, že jsem na sebe extrémně náročná. Delší dobu trvalo, než jsem snížila nároky na sebe, a dokonce si dovolila mít radost, když se mi něco povedlo. Postupně jsem léky omezovala, ale úplně vysadit jsem je zvládla až po 10 letech.
Antidepresiva sice byla minulostí, ale necítila jsem se spokojená. V lednu 2015 jsem na internetu objevila knížku Tvoje dítě jako šance pro tebe. Objednala jsem si ji a velice rychle přečetla. Zdeňka Jordánová tu knížku napsala skvěle, mnohokrát jsem se v ní našla a zatoužila setkat se s autorkou osobně. Na Zdenčiných webových stránkách jsem zjistila, že v listopadu začíná kurz Poznej svůj cíl a přihlásila se na něj. Neměla jsem vůbec tušení, co mě tam čeká, ale něco mi říkalo, že přesně to potřebuji.
13. listopadu 2015 jsem vstoupila do sálu Na Marjánce v Praze-Břevnově, byl plný lidí. Mnozí z nich se objímali, pak se zpívalo. Zdeňka nám vysvětlovala, co je svalový test a vše, co jsme potřebovali vědět, abychom mohli začít s odbloky. Při tom prvním kurzu jsem si občas připadala divně a říkala si, jestli jsem tu správně. Já, která do své komfortní zóny nepouštěla málem ani své nejbližší, jsem najednou měla otvírat své nitro před cizími lidmi. Ale nebylo mi to nepříjemné.
V průběhu dalších kurzů jsem se postupně otvírala. Někdy to bylo náročné. Mnohdy jsem se na sebe zlobila, když jsem se sekla a nechtěla pustil své pocity. Za celou dobu jsem ani jednou nezalitovala, že jsem začala tento kurz. Potkala jsem mnoho úžasných lidí, kteří se stali mými skutečnými přáteli. Hlavně jsem ale pochopila, že žiju takový život, který si dělám. Fakt se mi ulevilo a začala jsem se k sobě chovat líp a mít se ráda.
Při pátém setkání v kurzu jsem napsala báseň V ulitě. Najednou ta slova přišla tak jednoduše, jako když mi bylo 11 a já si je zapsala. Přečetla jsem báseň Zdeňce a ona mě povzbudila k tomu, abych ji přečetla ostatním. Po jejím přečtení mi byl odměnou potlesk přítomných. Bylo mi moc hezky.
Postupně přicházely další básně a já s sebou zase všude nosila poznámkový sešit, kam jsem vše zapisovala. Na začátku roku 2017 jsem se rozhodla, že k 75. narozeninám, které má 25. listopadu, dám mé mamince svoji vlastní knížku básní. Nikdy si nekladu nízké cíle, ani v případě knížky pro maminku tomu nebylo jinak. Kromě básniček budou v knížce i mé vlastní ilustrace. V době, kdy jsem začala psát, jsem velmi ráda kreslila, jenže od té doby, co jsem si zakázala psaní, jsem se nevěnovala ani kreslení. Ve škole jsem ani v první třídě neměla jedničku z kreslení, nějak jsem nedokázala přesně splnit představu paní učitelky, jak má vypadat pěkný obrázek. Teď jsem si byla jistá, že ilustrace do knížky namaluju. V červnu jsem se přihlásila na Zdenčin kurz Kreslení tužkou, jenž měl proběhnout od 20. října.
Které básničky dám do knížky, mi bylo jasné hned, budou to ty, které jsem psala jako první, dětské říkanky. Vybrala jsem jich 11. V létě u nás byla vnučka Natálka, když jsme byly na procházce, povídaly jsme si o různých věcech a ona najednou říká: „Babičko, já bych chtěla básničku o pavoukovi.“ Jenže já žádnou o pavoukovi neměla, tak jsem ji v dalším týdnu napsala. Líbila se mi, tak jsem se rozhodla přidat ji do knížky.
V říjnu jsme absolvovala třídenní kurz Kreslení tužkou, jako poslední obrázek jsme kreslili podle své fotografie portrét. Tento portrét jsem nakonec dala do své knížky.
22. října jsem se vrátila domů z kurzu a pak jsem další tři týdny kreslila tužkou obrázky k mým básničkám. 12 básní = 12 ilustrací. Bylo to nejkrásnější období mého života. Naprosto v souladu se svými pocity, vnitřně vyrovnaná jsem pečlivě kreslila dlouhé hodiny obrázky. Okolní svět jako by neexistoval. Vše jsem dokončila 15. listopadu. Bylo mi jasné, že za deset dní mi nikdo knížku nevydá. Ale já jsem prostě chtěla knížku mamince k narozeninám dát. Pokud se k něčemu rozhodnu, nikdy to nevzdám.
Koupila jsem světle modré kancelářské papíry a modrý plastový pořadač a plastové fólie. Vytiskla jsem básničky na modré papíry. S obrázky mi pomohla kolegyně, která mé ilustrace oskenovala. Ilustrace jsem pak vytiskla na bílé čtvrtky a ty nalepila na modré papíry. Básničky a obrázky jsem vložila do fólií zapla do pořadače. Dárek jsem nazvala Úsměv pro maminku. Samozřejmě jsem přidala věnování.
Při oslavě narozenin jsem „knížku“ dala mamince. Přijala ji ode mne, ale nikdy neřekla, zda se jí líbí. Dřív mě to mrzelo, ale pochopila jsem, že ona prostě neumí projevit své pocity. Já jsem ale měla radost, že jsem splnila to, co jsem si předsevzala.
Začátkem dubna jsem si řekla, že když už mám celou knížku hotovou, tak ji vydám. Sama jsem nevěděla, jak to udělat, tak jsem se rozhodla vyhledat nakladatelství. 9. dubna jsem napsala email do 5 nakladatelství. Asi za dvě hodiny na můj email odpověděl Aleš Rett z nakladatelství Montanex, které mi knihu skutečně vydalo.
Celý proces od oslovení nakladatele po vytištěnou knihu trval 2 měsíce, v průběhu této doby jsem s nakladatelem mnohokrát hovořila telefonicky a komunikovala prostřednictvím emailu. Mnou vybrané nakladatelství je vzdáleno téměř 300 km od místa mého bydliště, proto jsem byla ráda, že vše šlo vyřešit na dálku.
Úsměv pro maminku vyšel jako říkanky a omalovánky pro děti. A hlavně dětem se knížka líbí. Mnohokrát jsem ji četla i se svými vnučkami. Když jsme ji krátce po vydání poprvé četly s nejstarší Natálkou, došly jsme k básničce Knihy. Natálka se podívala na obrázek a trošku vyčítavě řekla: „To je Amálka a kde jsem já!“ To postesknutí mi udělalo radost, protože holčičku v knížce jsem malovala podle fotky prostřední vnučky Amálky. Natálce jsem tehdy slíbila, že ji nakreslím do nějaké další knížky.
Všechno, co se děje v našem životě si děláme my sami. Takže pokud po něčem toužíte neodkládejte to, ať vám to netrvá tak dlouho jako mně. Půjde to hned, pokud uděláte toto:
Rozhodnete se, že to chcete
Zvolíte správný postup
Dáte energii do realizace
Budete věřit, že už to je
Pokud máš pocit, že se se sebou nemůže propojit, napiš mi, pomohu ti.

Hana Novotná
Jsem spisovatelka a milovnice slov, která hladí duši. Ve své poradně Buď v pohodě pomáhám lidem znovu se napojit na sebe, vnímat jemné šepoty svých pocitů a tvořit si život v souladu se svým srdcem.
Někdy stačí dotek slov, jindy podpoří třeba Bachovy esence, kineziologie, nebo produkty švýcarské kvality.
Vstupte, nechte se inspirovat a buďte v pohodě.
